12. 9.Omlouvání žáků po telefonu na číslo 731 506 038

  • uvést jméno, třídu a důvod absence
     

Cyklisťák 2019

před týdnem

img-20190530-wa0014-kopirovat-nahled img-20190530-wa0016-kopirovat-nahled img-20190530-wa0019-kopirovat-nahled p-20190529-120738-kopirovat-nahled 

 

 

 

 

Když paní Svejkovská přišla s nápadem jet od Chebu na kolech vůbec se mi nechtělo, přece jenom nejsem žádný sportovec, ale přátelství dokáže snad cokoliv. S holkama jsme se pořád uklidňovaly, že jedeme až za dlouho, ale najednou tu byl den, kdy jsme jeli vlakem do Chebu. Cesta byla fajn, dobře jsme si popovídali, probrali rozlučku a najednou jsme vystupovali z vlaku. Pan Popelka s panem Hniličkou vyndali naše kola a mohlo začít naše utrpení (nakonec žádné nebylo, ale strach je strach). Seřadili jsme se podle čísel a naše hlavní priorita byla samozřejmě dostat se úplně dozadu, pak jsme mohli vyjet. Cesta byla překvapivě dobrá, okolí bylo krásné a cítit vítr ve vlasech bylo úžasné. Rivalita mezi některými byla veliká, takže jsme se neustále přejížděli. Vyjet některé kopce nám dalo sice dost zabrat, ale poprali jsme se s nimi dobře.

večeru jsme přijeli celí od bahna do Svatošských skal kde jsme se ubytovali v krásném areálu, který s námi sdíleli i jiní cyklisté. Někteří z nás se dokonce projeli i na koni, jiní zase hledali signál a po večeři jsme se uchýlili k našim chatkám a povídali si až do tmy, poté nastal zasloužený odpočinek. Druhý den ráno si někteří odvážlivci šli zaplavat do Ohře, jiní jen smočit nohy a po snídani nám Filda zatančil a mohli jsme znovu vyrazit. Sváča alá oběd se konala v Karlových Varech u KFC a McDonaldu a pak hned zpět do sedla. Cesta po silnici byla celkem v pohodě, až na ty neustálé kopce. Ty kopce byly fakt děsný, nejen, že jich bylo daleko víc než nám učitelé řekli, ale taky protože většina z nás byla krapet vyřízená a líná je vůbec vyšlapat. Zastávka u pana Mattoniho byla fajn, voda sice chutnala po železu, ale aspoň jsme si mohli odpočinout. A pak nastalo peklo v podobě špatného terénu. Kameny byly úplně všude a malinké kopečky tomu dodávaly na síle a najednou jsem letěla přes řídítka. No někdo to udělat musel. Po dalších několika kopcích, přestávkách a balení hroznového cukru jsme konečně dorazili do Klášterce nad Ohří, kde jsme se ubytovali v nádherném hotýlku. Guláš, který jsme měli k večeři byl výborný, ale nejvíce potěšil Lucku, takhle hladovou jsem jí nikde neviděla, chvilkama jsem se bála, že začne okusovat nás. Poté jsme se rozdělili na dvě skupiny, jedna šla hrát asociační hru a ta druhá se válela na chodbě. Nakonec se přece jenom většina z nás přesunula do pokoje pana učitele, kde se hra hrála a začala hrát taky. Potom nás pan učitel poslal spát a mi se unaveně odploužili do našich pokojů. Třetí ráno už nebylo úsměvné jako to předešlé, ale snídaně u Lidlu nám všem zlepšila náladu, dokud páni učitelé nezačali zvyšovat počet kopců. Po snídani jsme se nemohli skoro hýbat, ale i tak jsme naskočili na kola a hurá do Chomutova. Cesta byla dobrá a okolí už sice nebylo tak krásné jako předešlé dny, ale nikdo z nás si nestěžoval. Nikoho nesrazilo auto (teda Janu málem jo, ale budeme dělat, že se to nestalo). Když jsme dorazili ke škole, čekali tam na nás již rodiče, kteří nás velice rádi dovezli do našich domovů a hlavně postelí. Ten výlet nebyl vůbec děsný, jak jsem si zprvu myslela. Vlastně byl docela dobrý, víc než to. Díky němu jsem poznala lépe některé naše spolužáky a dokonce i učitele. Kdo by řekl, že na škole máme tak úžasné kantory. Těch 137 km bylo plných snahy, úsilí, cukru, kopců, ale i radosti. Nelituju toho, že jsem jela a nikdy nebudu.

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Přidávání komentářů bylo zakázáno.